Stránky bez přístřeší                  
..možná budu on-line
ZÁKLADNÍ INFORMACE...
Nacházíte se na stránkách, pojednávající o problematice bezdomovectví. První setkání s těmito lidmi v nás může zanechat jisté pochybnosti. Vypovídá nám často o špatném hygienickém stavu těchto lidí, a téměř nulových podmínkách pro přežití. Pokud můžeme později, na základě našeho setkání, o těchto lidech hovořit, pamatujeme si zejména negativní znaky, třeba špínu a nevhodné chování. Pozitivní zkušenosti s těmito lidmi vlastně nemáme. Kéž informace na těchto webových stránkách pomůže reálnému pohledu na osoby bez domova. Lidé jsou různí. Odlišný je vzhled, charakterové vlastnosti, i okolnosti, v nichž se nachází. Někdo se s problémy dokáže vypořádat hned, někdo ani neví, že je v problémech, a jiné sráží těžkosti neustále na kolena. Lidi bez domova srazí bezdomovectví většinou na ta kolena. Možná jsme slyšeli, že lidé bez domova mají často přívlastek nepřizpůsobiví. Domnívám se, že tento přívlastek vystihuje vyjadřuje názor těch, kteří již vyčerpali všechny možnosti pomoci těmto lidem, a nepodařilo se jim situaci bezdomovců změnit. Například, když osoba na danou pomoc nereaguje správným způsobem (zde očekávaným, požadovaným). Po veškeré dlouhodobé vyčerpané pomoci se jeho životní situace nelepší...



Trochu sentimentální, abstraktní, malé téma. Nevím, zda se v tématu vyznám. Slyšel jsem, že je důležité. Prý rozhoduje zásadní věci života. Říkají: "Pokud náš život bude milující, bude to významné...". Ale JAK na to? Dnešní doba je tak nějak rychlá, klade na život určité nároky, je náročná na zvládání tempa. Náš život můžeme připodobnit lodi, která bloudí po rozbouřeném moři, její unavená posádka vyhlíží pevninu. Dochází jí síly. Nemohu říci, že jsem zažil bouři života, spíše ty neklidné vlny. A také jsem vždy toužil po tom klidném ostrově. Když jsem ho na chvíli nalezl, vnímal jsem to jako milost. Tyto situace mne ujišťovali, že nejen existuje ostrov, ale i přístav. Přístav, kde je bezpečí.

Asi v roce 1992 jsem díky své známé zašel do skupiny mladých lidí. Tito hovořili o Ježíši Kristu. Hovořili celkem zapáleně, tak jsem to také zkusil, myslím se pomodlit. A světě div se, pocítil jsem vůni tohoto "přístavu". Snad tehdy jsem si začal uvědomovat, že povolán směřovat k ostrovu tím směrem. Když jsem tu modlitbu později opakoval, opakovaly se i tyto zážitky a já cítil ostrov blíž a blíž. To už jsem více zkoumal pravost křesťanské víry a viděl, že to vše nějak souvisí s Ježíšem Kristem. Ačkoli jsem ho nikdy neviděl, cítil jsem, že existuje. Když prožijeme, že nás má někdo rád, zanechá to v nás silný dojem. Nevím, zda bude dost odvážné tvrdit, že nejkrásnější. Začneme si dotyčného žádat. Láska nás nutí k činu. Je přirozené chtít se uchýlit do stínu toho, který miluje. Zůstat v něm, a nasytit se láskou. Poté zase vyrazíme na pouť našeho života silnější. I já jsem to kdysi prožil.

Dnes je rok 2019. Do minulého roku se mi zdálo, že svět má absenci lásky. A to i té mojí. I když člověk někdy zažije krásný zážitek, může na něj později zapomenout. Náš život mohou obohatit rady druhých, rady literatury, a třeba tento web. Pokud bych ti mohl poradit já, otevří "dveře", zatím je nevidíš, ale již je slyšet jejich hlas. Říkají: "Já jsem Ježíš." Kdo vejde skrze ty dveře bude zachráněn. Je to inspirace z bible. Zkus k němu promluvit, zda tě také potom neovane vůně podobného ostrova.

S pozdravem autor ...




Stáří a lidé bez domova
"Stáří jsou moudrost a šediny": říká se. A kéž by bylo. Vždyť není krásnější požehnání než lidé, kteří jsou pokojní, chápaví, dovedou vyslechnout, a požehnáním jsou pro společnost. A úcta ke stáří? Kéž by byla, vždyť z doslechu možná víme o semitských kulturách (Arabie, Izrael), o tom, že se tu staří lidé úctě těší. A nejen tam. I na Ukrajině.
Kéž by také "právní síla" v našem státě mohla mít "moudrost a šediny". I senioři bez domova existují. Že nejsou vidět? Přesto jsou... Nehovořím nyní o těch, kteří jsou v domovech důchodců (... co je ve stáří vlastně domov), ani o těch, kteří jsou doma (a přesto jsou osamoceni). Hovořím o těch seniorech, kteří jsou na ubytovnách, Azylových domech, a v jiných zařízeních. Není to náhoda, když v takovém zařízení můžeme najít muže bez domova, kterému je 64, 65 i 70 let. Divíte se: "Jak je to možné?" Copak nás mravnost neučí úctu ke stáří? Ano, ale ne každý exekutor má soucit, některý - má v ruce právo. A právní ústava stále nemá rozum, poslechne si toho,kdo ji má v ruce. A tak se mezi lidmi bez domova octnou i ti, kteří padli do dluhové pasti podepsáním smlouvy, které už nerozuměli. Co na tom, že jsou staří. Právní úprava je sice napsaná moudrými lidmi, ale je použitelná i v rukou hlupáků. Tak je to stále na lidech.




Láska
Trochu sentimentální, abstraktní téma. Nevím, zda se v něm vyznám. Pokud někdo píše o lásce, většinou hovoří, že je to jedno z nejdůležitějších témat života... Dnešní doba je tak nějak rychlá, klade na život nároky, a silné tempo. Náš život můžeme připodobnit lodi, která se potácí uprostřed bouřlivého oceánu, a hledá naději ... náhle najde ostrov. Nemohu říci, že jsem zažil bouři života, spíše neklidné vlny. Ale když jsem jako kapitán svého života brázdil vodami, tak nějak jsem věřil, že ostrov existuje. Ačkoliv moje představy byly velmi nejasné.

První informace o ostrově jsem zaslechl, když jsem v roce 1992 díky své milé navštívil skupinu věřících křesťanů. Když jsem v pokoji "zašel" s modlitbou k Ježíši Kristu a zažil první závan větru z ostrova. Když jsem modlitbu později opakoval, opakovaly se i ty vůně větru z ostrova, tím začal můj náboženský život. Časem jsem zkoumal pravost této mé víry, zkoumal toho, ke kterému se upínal zrak mé víry. A ačkoli jsem ho neviděl, měl jsem informaci, že je za tyto závany větru zodpovědný.

Když prožijeme, že nás má někdo rád, zanechá to v nás silný dojem. A přáli bychom si možná, aby navěky. S láskou to začíná tak, že začneme o dotyčném přemýšlet. Někdy nás láska nutí k činu. Je přirozené chtít se uchýlit do stínu toho, který miluje. Zůstat u něho (v něm), a nasytit se láskou. Přejme si být silní tak, abychom byli na pouťi našeho života dostatečně silní.

Nevím, zda je v dnešní době možné jednoduše věřit. Jsme i materialisté a hledíme na viditelné. Víra křesťanská říká: Ježíš (Kristus) přišel a dal sám sebe za nás, aby jsme mohli být v nebi. Je to něco, co není vidět. Něco jako když si muž zamiluje ženu, a zaplatí za ni věno - chtějí po něm nejdražší věno, a on ho zaplatí. Při podrobném zkoumání této zprávy vidíme Ježíše, který nechává prolévat svou krev, která má moc zaplatit za naše hříchy... Možná by tě čtenáři napadlo: "Jak to víš?". Právě tím příběhem o ostrově. Ke svému čistému svědomí musím říci, že tajemství víry je poklad schovaný v poli. Vedou k němu jen indicie. Nalézt poklad je věc hledače. Ani ostrov není často vidět, je jen možné cítit z něho závan. Úkol vypravěče je o pokladu a ostrově vyprávět, úkol jiných je poklad nalézt, jen tak si k němu zapamatují cestu ...

Svůj život můžeme postavit na radách druhých, radách literatury, své horlivosti, a mnohém dalším. Pokud bych ti mohl poradit já, jaký začátek si zvolit, zkus Ježíše Krista (zdá se, že ho Bůh povolal jako chléb pokrmu pro slabé, jako bohatství pro chudé, sílu znavené, pití pro vyprahlé, lásku pro nemilované, cestu pro slepé, a chuť pro nemotivované).


S pozdravem autor




Jeden byt v Praze
To je můj příběh, ale syn tomu nedal název

Jeden pitomej byt v Praze, tam nebyla elektrika, teplá voda, svítili jsme svíčkama... Před pár lety. V tom bytě nebyla elektrika. Ale o tom to není. A vedle ... bydlela jedna paní, ta paní - bylo jí přes 80 let. Ta zjistila, že tam jsme sousedi. Tam také probíjela vana. Paní měla velký budík. 4x za den chodila za mnou a bouchala na dveře. Tak 4x za den za mnou chodila a bouchala a kontrolovala čas, zda je budík dobře nastaven.
Měla slepého syna. On se oženil, vzal si stejně handicapovanou manželku. Oba dva chodili o slepeckých holích. Paní mi dávala knížky, at tak jsem je četla. Zajímavé je, jak se o ní její syn staral spolu s manželkou. Ta manželka se o ní starala, i slepý syn. Nevím jak to dělal.
Můj známý jednou tam v tom provizoriu šel do sklepa. Dělal tam něco s uhlím. A ten pán tam přišel a říkal, proč si nerozsvítíte?
Syn nosil uhlí, svítit nemusel, a staral se o maminku. Nemohu na ni zapomenou. Vždy mi říkala: "Můžete mi říci, kolik je hodin?" Slepý syn se svou ženou se staral o svou mámu. Bylo jí přes osmdestát let... "On přijde, on přjjde.", vždycky říkala.
Byl to jediný syn. Měla spoustu sešitů. Jeho slepá manželka uvařila. Oni to nosily domů, a znova přišly. Tak to byla paní Rejsková...., co .. oni mně vaří....

O tý paní nahoře, sem ti to říkala. Šla s kladívkem na policajta ... v kombiné.




Video na Youtube
film





Video na Youtube
film