Stránky bez přístřeší                  
..možná budu on-line
ZÁKLADNÍ INFORMACE...
Nacházíte se na stránkách, pojednávající o problematice bezdomovectví. První setkání s těmito lidmi v nás může zanechat jisté pochybnosti. Vypovídá nám často o špatném hygienickém stavu těchto lidí, a téměř nulových podmínkách pro přežití. Pokud můžeme později, na základě našeho setkání, o těchto lidech hovořit, pamatujeme si zejména negativní znaky, třeba špínu a nevhodné chování. Pozitivní zkušenosti s těmito lidmi vlastně nemáme. Kéž informace na těchto webových stránkách pomůže reálnému pohledu na osoby bez domova. Lidé jsou různí. Odlišný je vzhled, charakterové vlastnosti, i okolnosti, v nichž se nachází. Někdo se s problémy dokáže vypořádat hned, někdo ani neví, že je v problémech, a jiné sráží těžkosti neustále na kolena. Lidi bez domova srazí bezdomovectví většinou na ta kolena. Možná jsme slyšeli, že lidé bez domova mají často přívlastek nepřizpůsobiví. Domnívám se, že tento přívlastek vystihuje vyjadřuje názor těch, kteří již vyčerpali všechny možnosti pomoci těmto lidem, a nepodařilo se jim situaci bezdomovců změnit. Například, když osoba na danou pomoc nereaguje správným způsobem (zde očekávaným, požadovaným). Po veškeré dlouhodobé vyčerpané pomoci se jeho životní situace nelepší...



Trochu sentimentální, abstraktní, malé téma. Nevím, zda se v tématu vyznám. Slyšel jsem, že je důležité. Prý rozhoduje zásadní věci života. Říkají: "Pokud náš život bude milující, bude to významné...". Ale JAK na to? Dnešní doba je tak nějak rychlá, klade na život určité nároky, je náročná na zvládání tempa. Náš život můžeme připodobnit lodi, která bloudí po rozbouřeném moři, její unavená posádka vyhlíží pevninu. Dochází jí síly. Nemohu říci, že jsem zažil bouři života, spíše ty neklidné vlny. A také jsem vždy toužil po tom klidném ostrově. Když jsem ho na chvíli nalezl, vnímal jsem to jako milost. Tyto situace mne ujišťovali, že nejen existuje ostrov, ale i přístav. Přístav, kde je bezpečí.

Asi v roce 1992 jsem díky své známé zašel do skupiny mladých lidí. Tito hovořili o Ježíši Kristu. Hovořili celkem zapáleně, tak jsem to také zkusil, myslím se pomodlit. A světě div se, pocítil jsem vůni tohoto "přístavu". Snad tehdy jsem si začal uvědomovat, že povolán směřovat k ostrovu tím směrem. Když jsem tu modlitbu později opakoval, opakovaly se i tyto zážitky a já cítil ostrov blíž a blíž. To už jsem více zkoumal pravost křesťanské víry a viděl, že to vše nějak souvisí s Ježíšem Kristem. Ačkoli jsem ho nikdy neviděl, cítil jsem, že existuje. Když prožijeme, že nás má někdo rád, zanechá to v nás silný dojem. Nevím, zda bude dost odvážné tvrdit, že nejkrásnější. Začneme si dotyčného žádat. Láska nás nutí k činu. Je přirozené chtít se uchýlit do stínu toho, který miluje. Zůstat v něm, a nasytit se láskou. Poté zase vyrazíme na pouť našeho života silnější. I já jsem to kdysi prožil.

Dnes je rok 2019. Do minulého roku se mi zdálo, že svět má absenci lásky. A to i té mojí. I když člověk někdy zažije krásný zážitek, může na něj později zapomenout. Náš život mohou obohatit rady druhých, rady literatury, a třeba tento web. Pokud bych ti mohl poradit já, otevří "dveře", zatím je nevidíš, ale již je slyšet jejich hlas. Říkají: "Já jsem Ježíš." Kdo vejde skrze ty dveře bude zachráněn. Je to inspirace z bible. Zkus k němu promluvit, zda tě také potom neovane vůně podobného ostrova.

S pozdravem autor ...




Pěkné manželství
Měl jsem dobře placenou práci a rodinu. Žil jsem se ženou 25 let. Mohu říci, že to byl to požehnaný naplněný čas. Romanticky bych ho nazval "čas lásky".
Jak jsem se rozvedl? To bylo na základě oboustranné domluvy. Po 25 letech došlo k ochlazení vztahů. Ona do práce, já do práce. Každý na 12 hodin. Tak jsme se dohodli na rozvodu. Manželka poté odešla do pronájmu s jednou dcerou. Já zůstal s další dcerou.
Po rozvodu jsem pracoval dál. Jenže po roce mne propustili kůli snižování stavu. To už jsem byl v bytě sám. Prodal jsem družstevní byt, zaplatil manželce na 5 let alimenty. Šel jsem na pronájem. Když mi skončila podpora v nezaměstnanosti, nebyl jsem schopen platit nájem.
Dostal jsem se na ulici, zde jsem byl 5 let. Poté jsem se dostal na Azylový dům. (03/2018)




Jeden byt v Praze
To je můj příběh, ale syn tomu nedal název

Jeden pitomej byt v Praze, tam nebyla elektrika, teplá voda, svítili jsme svíčkama... Před pár lety. V tom bytě nebyla elektrika. Ale o tom to není. A vedle ... bydlela jedna paní, ta paní - bylo jí přes 80 let. Ta zjistila, že tam jsme sousedi. Tam také probíjela vana. Paní měla velký budík. 4x za den chodila za mnou a bouchala na dveře. Tak 4x za den za mnou chodila a bouchala a kontrolovala čas, zda je budík dobře nastaven.
Měla slepého syna. On se oženil, vzal si stejně handicapovanou manželku. Oba dva chodili o slepeckých holích. Paní mi dávala knížky, at tak jsem je četla. Zajímavé je, jak se o ní její syn staral spolu s manželkou. Ta manželka se o ní starala, i slepý syn. Nevím jak to dělal.
Můj známý jednou tam v tom provizoriu šel do sklepa. Dělal tam něco s uhlím. A ten pán tam přišel a říkal, proč si nerozsvítíte?
Syn nosil uhlí, svítit nemusel, a staral se o maminku. Nemohu na ni zapomenou. Vždy mi říkala: "Můžete mi říci, kolik je hodin?" Slepý syn se svou ženou se staral o svou mámu. Bylo jí přes osmdestát let... "On přijde, on přjjde.", vždycky říkala.
Byl to jediný syn. Měla spoustu sešitů. Jeho slepá manželka uvařila. Oni to nosily domů, a znova přišly. Tak to byla paní Rejsková...., co .. oni mně vaří....

O tý paní nahoře, sem ti to říkala. Šla s kladívkem na policajta ... v kombiné.




Můj příběh
Narodil jsem se ve městě "železa" v roce 1973. Moje maminka se jmenovala Kristýna, pracovala jako kuchařka v Mateřské školce. Můj otec se jmenoval Karel, pracoval jako slévač v železárnách. Po vychození 8. leté školy v Třinci jsem nastoupil na Střední odborné učiliště Kanada. To jsem absolvoval jako průměrný žák coby zedník. Poté jsem nastoupil do podniku městských železáren a zde jsem pracoval 16. let. V roce 1992 jsem se oženil. Narodil se mi syn. V roce 2002 mne soud rozvedl a já zůstal v bytě od podniku. Tou dobou jsem pracoval na sekci D5 v hlavním městském podniku. Tou dobou byla sekce již soukromá. Začal jsem navštěvovat noční podniky. Ráno jsem nebyl schopen jít do práce. Když se to opakovalo zhruba třikrát, dostal jsem výpověď. Ocitl jsem se na sociálních dávkách, bylo mi to ale jedno. Neplatil jsem byt a přišel jsem o něj. Dostal jsem termín k vystěhování. Jelikož jsem neměl kam jít, šel jsem na noclehárnu. Ocitl jsem se na azylovém domě. Zde jsem 6 let. Nejvíce ze všeho si přeji mít opět svůj byt a rodinu. Z ohledem zpátky hodnotím to, co mne potkalo, jako špatné. Přeji vám všem, ať žijete, ať máte hezkou rodinu a práci.
Karel, 40 let 1.1.2011




Video na Youtube
film





Video na Youtube
film