Stránky bez přístřeší                  
..možná budu on-line
ZÁKLADNÍ INFORMACE...
Nacházíte se na stránkách, pojednávající o problematice bezdomovectví. První setkání s těmito lidmi v nás může zanechat jisté pochybnosti. Vypovídá nám často o špatném hygienickém stavu těchto lidí, a téměř nulových podmínkách pro přežití. Pokud můžeme později, na základě našeho setkání, o těchto lidech hovořit, pamatujeme si zejména negativní znaky, třeba špínu a nevhodné chování. Pozitivní zkušenosti s těmito lidmi vlastně nemáme. Kéž informace na těchto webových stránkách pomůže reálnému pohledu na osoby bez domova. Lidé jsou různí. Odlišný je vzhled, charakterové vlastnosti, i okolnosti, v nichž se nachází. Někdo se s problémy dokáže vypořádat hned, někdo ani neví, že je v problémech, a jiné sráží těžkosti neustále na kolena. Lidi bez domova srazí bezdomovectví většinou na ta kolena. Možná jsme slyšeli, že lidé bez domova mají často přívlastek nepřizpůsobiví. Domnívám se, že tento přívlastek vystihuje vyjadřuje názor těch, kteří již vyčerpali všechny možnosti pomoci těmto lidem, a nepodařilo se jim situaci bezdomovců změnit. Například, když osoba na danou pomoc nereaguje správným způsobem (zde očekávaným, požadovaným). Po veškeré dlouhodobé vyčerpané pomoci se jeho životní situace nelepší...



Bezdomovci a vybrané sociálně patologické jevy
PhDr. Markéta ŠTĚCHOVÁ, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha (1)

Úvodem
Znalosti o fenoménu bezdomovectví jsou v České republice stále na nepříliš dobré úrovni. Pokud se jedná o kriminologický pohled na problematiku, nejsou k dispozici téměř žádné informace. Většina dostupných pramenů je zaměřena na sociální a zdravotní oblast. Tento stav se dá pochopit, uvědomíme-li si, že před rokem 1989 bezdomovectví v ČR jakoby neexistovalo, i když ve skryté podobě se vyskytovalo i za minulého režimu; ale tento problém se spolu s dalšími schovával za zdmi podnikových ubytoven, zdravotnických a sociálních zařízení, případně věznic.

Počet bezdomovců se po roce 1989 postupně zvyšoval. Příčin bylo několik: dekriminalizace trestného činu příživnictví (ten, kdo nepracoval, případně se trvale nezdržoval v místě bydliště, byl trestně stíhán za příživnictví, případně byl umístěn do psychiatrické léčebny či jiného zařízení), k jeho zvyšování přispívala a přispívá zahraniční migrace, propuštění či amnestovaní vězni či další lidé, často společensky nepřizpůsobení, kteří z různého důvodu ztratili byt. Velký vliv na zvyšování počtu lidí bez domova měla také privatizace podniků a především faktické zrušení podnikových ubytoven, kde často přežívali muži, kteří si na putování a práci na různých stavbách po republice zvykli.

Bezdomovce je možno považovat za nehomogenní sociální skupinu, která má určité výrazné charakteristiky i nějaké kulturní pozadí, někdy nazývané „kulturou bídy“, a reprodukující se pocit sociální bezmoci, kam přicházejí jedinci se svéráznými osobnostními a sociálními charakteristikami, kam se vracejí jedinci z vězení a kde se proto kriminální infekce šíří snadněji a rychleji než v běžném sociálním prostředí. Zároveň se bezdomovci snadněji stávají objektem různých násilných útoků - důvodem je mj. averze, kterou ve společnosti vzbuzují a sám způsob jejich života na ulici.

Faktory vedoucí k bezdomovectví a s bezdomovectvím související jsou jedním z nejčastěji zkoumaných témat v příslušné odborné literatuře. Důvod je pochopitelný – jejich znalost je předpokladem adekvátní prevence tohoto jevu. V rozsáhlém šetření na toto téma, které uskutečnil Výzkumný ústav práce a sociálních věcí spolu s časopisem Nový prostor , se mezi příčinami bezdomovectví uvádí zejména ztráta rodinného zázemí, neexistence rodinného zázemí, ztráta zaměstnání, případně s následnou snahou najít zaměstnání, zdravotní postižení, psychická porucha nebo nemoc, alkoholismus a závislost na drogách, závislost na hracích automatech a návrat z vězení.

Mnohé zahraniční výzkumy zachycují širokou škálu faktorů, které jsou rizikové pro vznik bezdomovectví. Opakovaně byly zjišťovány tyto skutečnosti:

chudoba a nezaměstnanost jako klíčové faktory
sexuální a psychické zneužívání v dětství nebo dospívání
rodinné rozvraty a konflikty
delikventní chování
zkušenost s pobytem ve vězení
dluhy, hypotéky, nezaplacené nájmy
sousedské neshody
zneužívání alkoholu a drog
vyloučení ze školy, nízká kvalifikace
psychické poruchy.
Jednou z příčin bezdomovectví může být i určitá hrdost – než se kohokoliv o něco doprošovat (rodičů, svých dětí nebo třeba sociálních pracovníků), je lépe jít na ulici. Roli může hrát i určitá výchovná tvrdost, např. mohou to být případy dívek, které otěhotní a rodiče je vyženou z bytu, nepřijetí syna zpět po návratu z vězení apod.

Nejčastěji zjišťovanou příčinou bezdomovectví však bývá ztráta zaměstnání. Člověk, který ztratí práci, často bez vlastního zavinění, začne pochybovat o svých schopnostech, ztrácí sebeúctu. Společně s nedostatkem financí a problémy se sehnáním nového místa se situace komplikuje a často vede k negativním změnám v jeho osobnosti a následně i v životním stylu. V současnosti je navíc velmi málo pracovních míst, která by byla nabízena společně s ubytováním.

S určitou nestabilitou osobnosti v náročné životní situaci, což nezaměstnanost často způsobuje, souvisejí neshody v partnerském životě a následný rozvod nebo rozchod s partnerem, partnerkou.

(1) zdroj: MPSV.CZ ...




Láska
Trochu sentimentální, abstraktní téma. Nevím, zda se v něm vyznám. Pokud někdo píše o lásce, většinou hovoří, že je to jedno z nejdůležitějších témat života... Dnešní doba je tak nějak rychlá, klade na život nároky, a silné tempo. Náš život můžeme připodobnit lodi, která se potácí uprostřed bouřlivého oceánu, a hledá naději ... náhle najde ostrov. Nemohu říci, že jsem zažil bouři života, spíše neklidné vlny. Ale když jsem jako kapitán svého života brázdil vodami, tak nějak jsem věřil, že ostrov existuje. Ačkoliv moje představy byly velmi nejasné.

První informace o ostrově jsem zaslechl, když jsem v roce 1992 díky své milé navštívil skupinu věřících křesťanů. Když jsem v pokoji "zašel" s modlitbou k Ježíši Kristu a zažil první závan větru z ostrova. Když jsem modlitbu později opakoval, opakovaly se i ty vůně větru z ostrova, tím začal můj náboženský život. Časem jsem zkoumal pravost této mé víry, zkoumal toho, ke kterému se upínal zrak mé víry. A ačkoli jsem ho neviděl, měl jsem informaci, že je za tyto závany větru zodpovědný.

Když prožijeme, že nás má někdo rád, zanechá to v nás silný dojem. A přáli bychom si možná, aby navěky. S láskou to začíná tak, že začneme o dotyčném přemýšlet a hlavně vyprávět. Když je nám poté těžko, je přirozené, že se vracíme k tomu, u koho nám bylo dobře. A když potom selháváme, přejeme si být silní tak, abychom mu prokázali věrnost.

Nevím, zda je v dnešní době možné jednoduše věřit. Jsme i materialisté a hledíme na viditelné. Víra křesťanská říká: Ježíš (Kristus) přišel a dal sám sebe za nás, aby jsme mohli být v nebi. Je to něco, co není vidět. Něco jako když si muž zamiluje ženu, a zaplatí za ni věno - chtějí po něm nejdražší věno, a on ho zaplatí. Při podrobném zkoumání této zprávy vidíme Ježíše, který nechává prolévat svou krev, která má moc zaplatit za naše hříchy... Možná by tě čtenáři napadlo: "Jak to víš?". Právě tím příběhem o ostrově. Ke svému čistému svědomí musím říci, že tajemství víry je poklad schovaný v poli. Vedou k němu jen indicie. Nalézt poklad je věc hledače. Ani ostrov není často vidět, je jen možné cítit z něho závan. Úkol vypravěče je o pokladu a ostrově vyprávět, úkol jiných je poklad nalézt, jen tak si k němu zapamatují cestu ...

Svůj život můžeme postavit na radách druhých, radách literatury, své horlivosti, a mnohém dalším. Pokud bych ti mohl poradit já, jaký začátek si zvolit, zkus Ježíše Krista (zdá se, že ho Bůh povolal jako chléb pokrmu pro slabé, jako bohatství pro chudé, sílu znavené, pití pro vyprahlé, lásku pro nemilované, cestu pro slepé, a chuť pro nemotivované).


S pozdravem autor




Jeden byt v Praze
To je můj příběh, ale syn tomu nedal název

Jeden pitomej byt v Praze, tam nebyla elektrika, teplá voda, svítili jsme svíčkama... Před pár lety. V tom bytě nebyla elektrika. Ale o tom to není. A vedle ... bydlela jedna paní, ta paní - bylo jí přes 80 let. Ta zjistila, že tam jsme sousedi. Tam také probíjela vana. Paní měla velký budík. 4x za den chodila za mnou a bouchala na dveře. Tak 4x za den za mnou chodila a bouchala a kontrolovala čas, zda je budík dobře nastaven.
Měla slepého syna. On se oženil, vzal si stejně handicapovanou manželku. Oba dva chodili o slepeckých holích. Paní mi dávala knížky, at tak jsem je četla. Zajímavé je, jak se o ní její syn staral spolu s manželkou. Ta manželka se o ní starala, i slepý syn. Nevím jak to dělal.
Můj známý jednou tam v tom provizoriu šel do sklepa. Dělal tam něco s uhlím. A ten pán tam přišel a říkal, proč si nerozsvítíte?
Syn nosil uhlí, svítit nemusel, a staral se o maminku. Nemohu na ni zapomenou. Vždy mi říkala: "Můžete mi říci, kolik je hodin?" Slepý syn se svou ženou se staral o svou mámu. Bylo jí přes osmdestát let... "On přijde, on přjjde.", vždycky říkala.
Byl to jediný syn. Měla spoustu sešitů. Jeho slepá manželka uvařila. Oni to nosily domů, a znova přišly. Tak to byla paní Rejsková...., co .. oni mně vaří....

O tý paní nahoře, sem ti to říkala. Šla s kladívkem na policajta ... v kombiné.




Můj příběh
Narodil jsem se ve městě "železa" v roce 1973. Moje maminka se jmenovala Kristýna, pracovala jako kuchařka v Mateřské školce. Můj otec se jmenoval Karel, pracoval jako slévač v železárnách. Po vychození 8. leté školy v Třinci jsem nastoupil na Střední odborné učiliště Kanada. To jsem absolvoval jako průměrný žák coby zedník. Poté jsem nastoupil do podniku městských železáren a zde jsem pracoval 16. let. V roce 1992 jsem se oženil. Narodil se mi syn. V roce 2002 mne soud rozvedl a já zůstal v bytě od podniku. Tou dobou jsem pracoval na sekci D5 v hlavním městském podniku. Tou dobou byla sekce již soukromá. Začal jsem navštěvovat noční podniky. Ráno jsem nebyl schopen jít do práce. Když se to opakovalo zhruba třikrát, dostal jsem výpověď. Ocitl jsem se na sociálních dávkách, bylo mi to ale jedno. Neplatil jsem byt a přišel jsem o něj. Dostal jsem termín k vystěhování. Jelikož jsem neměl kam jít, šel jsem na noclehárnu. Ocitl jsem se na azylovém domě. Zde jsem 6 let. Nejvíce ze všeho si přeji mít opět svůj byt a rodinu. Z ohledem zpátky hodnotím to, co mne potkalo, jako špatné. Přeji vám všem, ať žijete, ať máte hezkou rodinu a práci.
Karel, 40 let 1.1.2011




Video na Youtube
film





Video na Youtube
film