Stránky bez přístřeší                  
..možná budu on-line
ZÁKLADNÍ INFORMACE...
Nacházíte se na stránkách, pojednávající o problematice bezdomovectví. První setkání s těmito lidmi v nás může zanechat jisté pochybnosti. Vypovídá nám často o špatném hygienickém stavu těchto lidí, a téměř nulových podmínkách pro přežití. Pokud můžeme později, na základě našeho setkání, o těchto lidech hovořit, pamatujeme si zejména negativní znaky, třeba špínu a nevhodné chování. Pozitivní zkušenosti s těmito lidmi vlastně nemáme. Kéž informace na těchto webových stránkách pomůže reálnému pohledu na osoby bez domova. Lidé jsou různí. Odlišný je vzhled, charakterové vlastnosti, i okolnosti, v nichž se nachází. Někdo se s problémy dokáže vypořádat hned, někdo ani neví, že je v problémech, a jiné sráží těžkosti neustále na kolena. Lidi bez domova srazí bezdomovectví většinou na ta kolena. Možná jsme slyšeli, že lidé bez domova mají často přívlastek nepřizpůsobiví. Domnívám se, že tento přívlastek vystihuje vyjadřuje názor těch, kteří již vyčerpali všechny možnosti pomoci těmto lidem, a nepodařilo se jim situaci bezdomovců změnit. Například, když osoba na danou pomoc nereaguje správným způsobem (zde očekávaným, požadovaným). Po veškeré dlouhodobé vyčerpané pomoci se jeho životní situace nelepší...




Již od roku 2020 se potýkáme s koronavirovou krizí. Hned v první vlně krize vláda zaujala zásadní opatření, následně byl ve státě vyhlášen nouzový stav. Za své vzala hned svoboda schromažďovací, právo volně obchodovat, vzdělání bylo pozataveno a přesměrováno postupně do domovů, a došly i jiné změny (v dopravě, na ulicích, zákaz vycházení v noci, zákaz v případě návštěv, změny v zařízeních zdravotních i sociálních, na úřadech). I když jsme první vlnu zvládli, koncem roku 2020 přišla druhá a trvá až do dnes.

Je leden 2021. Vláda zajistila vakcíny a lidé starší 80 let se mají možnost očkovat. Následně pro nedostatek vakcín je očkování na čas zastaveno. Trvá striktní omezení. Je povolen pouze prodej zboží, které občan nutně potřebuje (zejména potraviny), jsou zavřeny stravovací zařízení, divadla. Na veřejnosti i ve vnitřních prostorách platí povinost nosit roušky, v obchodech navíci platí povinost odstupu 2 metry mezi lidmi. A platí i jiná omezení. Pokud se situace nezlepší, lze předpokládat ztrátu zaměstnání soukromého sektoru, explozi lidí na úřady práce, útlum příjmů do státního rozpočtu z daní, a snížení životní úrovně obyvatel. Posléze je možné, že se nižší daně dotknou i neziskového sektoru, který je takříkajíc živ z daní daňových poplatníků, to znamená: "dotkne se i sociálního sektoru, i zařízení pro osoby bez přístřeší".

Co pozitivního přinesla koronavirová krize?
Snad to, že tempo doby se zpomalilo. Hon za penězmi a obratem pozvolnil, u některých ustal. Lidé si po desetiletí připomněli, jak vypadají neděle bez shonu, kdy se dá vyjít v kabátu a kalhotech na procházku, v tichu ulic.

Co možná ještě přinese?
Vystřízlivění. Z toho, že se musí za všech okolností hnát za živobytím. Snad si budeme moci s láskou vzpomenout a vyzkoušet slova Ježíšova z Matouše 6 kapitoly: " Protož pravím vám: Nepečujte o život váš, co byste jedli a co pili, ani o tělo vaše, čím byste je odívali. Zdaliž není život více nežli pokrm, a tělo více nežli oděv? Hleďte na ptactvo nebeské, žeť nesejí ani žnou, ani shromažďují do stodol, avšak Otec váš nebeský krmí je. I zdaliž vy jich mnohem nepřevyšujete? A kdo z vás pečlivě mysle, může přidati ku postavě své loket jeden? A o oděv proč pečujete? Poučte se na kvítí polním, kterak roste, nepracuje ani přede. A aj, pravím vám, že ani Šalomoun ve vší slávě své tak odín nebyl, jako jedno z nich. Poněvadž tedy trávu polní, ješto dnes jest, a zítra do peci bývá vložena, Bůh tak odívá, i zdaliž mnohem více vám toho nečiní, ó malé víry? Nepečujtež tedy, říkajíce: Co budeme jísti? anebo: Co budeme píti? anebo: Čím se budeme odívati? Nebo toho všeho pohané hledají. Víť zajisté Otec váš nebeský, že toho všeho potřebujete. Ale hledejte vy nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.
...




Láska
Trochu sentimentální, abstraktní téma. Nevím, zda se v něm vyznám. Pokud někdo píše o lásce, většinou hovoří, že je to jedno z nejdůležitějších témat života... Dnešní doba je tak nějak rychlá, klade na život nároky, a silné tempo. Náš život můžeme připodobnit lodi, která se potácí uprostřed bouřlivého oceánu, a hledá naději ... náhle najde ostrov. Nemohu říci, že jsem zažil bouři života, spíše neklidné vlny. Ale když jsem jako kapitán svého života brázdil vodami, tak nějak jsem věřil, že ostrov existuje. Ačkoliv moje představy byly velmi nejasné.

První informace o ostrově jsem zaslechl, když jsem v roce 1992 díky své milé navštívil skupinu věřících křesťanů. Když jsem v pokoji "zašel" s modlitbou k Ježíši Kristu a zažil první závan větru z ostrova. Když jsem modlitbu později opakoval, opakovaly se i ty vůně větru z ostrova, tím začal můj náboženský život. Časem jsem zkoumal pravost této mé víry, zkoumal toho, ke kterému se upínal zrak mé víry. A ačkoli jsem ho neviděl, měl jsem informaci, že je za tyto závany větru zodpovědný.

Když prožijeme, že nás má někdo rád, zanechá to v nás silný dojem. A přáli bychom si možná, aby navěky. S láskou to začíná tak, že začneme o dotyčném přemýšlet a hlavně vyprávět. Když je nám poté těžko, je přirozené, že se vracíme k tomu, u koho nám bylo dobře. A když potom selháváme, přejeme si být silní tak, abychom mu prokázali věrnost.

Nevím, zda je v dnešní době možné jednoduše věřit. Jsme i materialisté a hledíme na viditelné. Víra křesťanská říká: Ježíš (Kristus) přišel a dal sám sebe za nás, aby jsme mohli být v nebi. Je to něco, co není vidět. Něco jako když si muž zamiluje ženu, a zaplatí za ni věno - chtějí po něm nejdražší věno, a on ho zaplatí. Při podrobném zkoumání této zprávy vidíme Ježíše, který nechává prolévat svou krev, která má moc zaplatit za naše hříchy... Možná by tě čtenáři napadlo: "Jak to víš?". Právě tím příběhem o ostrově. Ke svému čistému svědomí musím říci, že tajemství víry je poklad schovaný v poli. Vedou k němu jen indicie. Nalézt poklad je věc hledače. Ani ostrov není často vidět, je jen možné cítit z něho závan. Úkol vypravěče je o pokladu a ostrově vyprávět, úkol jiných je poklad nalézt, jen tak si k němu zapamatují cestu ...

Svůj život můžeme postavit na radách druhých, radách literatury, své horlivosti, a mnohém dalším. Pokud bych ti mohl poradit já, jaký začátek si zvolit, zkus Ježíše Krista (zdá se, že ho Bůh povolal jako chléb pokrmu pro slabé, jako bohatství pro chudé, sílu znavené, pití pro vyprahlé, lásku pro nemilované, cestu pro slepé, a chuť pro nemotivované).


S pozdravem autor




Jeden byt v Praze
To je můj příběh, ale syn tomu nedal název

Jeden pitomej byt v Praze, tam nebyla elektrika, teplá voda, svítili jsme svíčkama... Před pár lety. V tom bytě nebyla elektrika. Ale o tom to není. A vedle ... bydlela jedna paní, ta paní - bylo jí přes 80 let. Ta zjistila, že tam jsme sousedi. Tam také probíjela vana. Paní měla velký budík. 4x za den chodila za mnou a bouchala na dveře. Tak 4x za den za mnou chodila a bouchala a kontrolovala čas, zda je budík dobře nastaven.
Měla slepého syna. On se oženil, vzal si stejně handicapovanou manželku. Oba dva chodili o slepeckých holích. Paní mi dávala knížky, at tak jsem je četla. Zajímavé je, jak se o ní její syn staral spolu s manželkou. Ta manželka se o ní starala, i slepý syn. Nevím jak to dělal.
Můj známý jednou tam v tom provizoriu šel do sklepa. Dělal tam něco s uhlím. A ten pán tam přišel a říkal, proč si nerozsvítíte?
Syn nosil uhlí, svítit nemusel, a staral se o maminku. Nemohu na ni zapomenou. Vždy mi říkala: "Můžete mi říci, kolik je hodin?" Slepý syn se svou ženou se staral o svou mámu. Bylo jí přes osmdestát let... "On přijde, on přjjde.", vždycky říkala.
Byl to jediný syn. Měla spoustu sešitů. Jeho slepá manželka uvařila. Oni to nosily domů, a znova přišly. Tak to byla paní Rejsková...., co .. oni mně vaří....

O tý paní nahoře, sem ti to říkala. Šla s kladívkem na policajta ... v kombiné.




Můj příběh
Narodil jsem se ve městě "železa" v roce 1973. Moje maminka se jmenovala Kristýna, pracovala jako kuchařka v Mateřské školce. Můj otec se jmenoval Karel, pracoval jako slévač v železárnách. Po vychození 8. leté školy v Třinci jsem nastoupil na Střední odborné učiliště Kanada. To jsem absolvoval jako průměrný žák coby zedník. Poté jsem nastoupil do podniku městských železáren a zde jsem pracoval 16. let. V roce 1992 jsem se oženil. Narodil se mi syn. V roce 2002 mne soud rozvedl a já zůstal v bytě od podniku. Tou dobou jsem pracoval na sekci D5 v hlavním městském podniku. Tou dobou byla sekce již soukromá. Začal jsem navštěvovat noční podniky. Ráno jsem nebyl schopen jít do práce. Když se to opakovalo zhruba třikrát, dostal jsem výpověď. Ocitl jsem se na sociálních dávkách, bylo mi to ale jedno. Neplatil jsem byt a přišel jsem o něj. Dostal jsem termín k vystěhování. Jelikož jsem neměl kam jít, šel jsem na noclehárnu. Ocitl jsem se na azylovém domě. Zde jsem 6 let. Nejvíce ze všeho si přeji mít opět svůj byt a rodinu. Z ohledem zpátky hodnotím to, co mne potkalo, jako špatné. Přeji vám všem, ať žijete, ať máte hezkou rodinu a práci.
Karel, 40 let 1.1.2011




Video na Youtube
film





Video na Youtube
film