Stránky bez přístřeší                  
..možná budu on-line
ZÁKLADNÍ INFORMACE...
Nacházíte se na stránkách, pojednávající o problematice bezdomovectví. První setkání s těmito lidmi v nás může zanechat jisté pochybnosti. Vypovídá nám často o špatném hygienickém stavu těchto lidí, a téměř nulových podmínkách pro přežití. Pokud můžeme později, na základě našeho setkání, o těchto lidech hovořit, pamatujeme si zejména negativní znaky, třeba špínu a nevhodné chování. Pozitivní zkušenosti s těmito lidmi vlastně nemáme. Kéž informace na těchto webových stránkách pomůže reálnému pohledu na osoby bez domova. Lidé jsou různí. Odlišný je vzhled, charakterové vlastnosti, i okolnosti, v nichž se nachází. Někdo se s problémy dokáže vypořádat hned, někdo ani neví, že je v problémech, a jiné sráží těžkosti neustále na kolena. Lidi bez domova srazí bezdomovectví většinou na ta kolena. Možná jsme slyšeli, že lidé bez domova mají často přívlastek nepřizpůsobiví. Domnívám se, že tento přívlastek vystihuje vyjadřuje názor těch, kteří již vyčerpali všechny možnosti pomoci těmto lidem, a nepodařilo se jim situaci bezdomovců změnit. Například, když osoba na danou pomoc nereaguje správným způsobem (zde očekávaným, požadovaným). Po veškeré dlouhodobé vyčerpané pomoci se jeho životní situace nelepší...



Trochu sentimentální, abstraktní, malé téma. Nevím, zda se v tématu vyznám. Slyšel jsem, že je důležité. Prý rozhoduje zásadní věci života. Říkají: "Pokud náš život bude milující, bude to významné...". Ale JAK na to?

Dnešní doba je tak nějak rychlá, klade na život určité nároky, je náročná na zvládání tempa. Náš život můžeme připodobnit lodi, která dlouho bloudí po oceánu, její unavená posádka vyhlíží ostrov - klidné zátiši. Dochází nám síly.

Nemohu říci, že jsem zažil bouři života, spíše ty neklidné vlny. Ale vždy jsem jako velitel lodi na vlnícím se moři toužil po tom klidném ostrově. Když jsem ho na chvíli nalezl, vnímal jsem to jako milost. Tyto situace mne ujišťovali, že nejen existuje ostrov, ale i přístav. Přístav, kde mne může mít někdo rád.

Asi v roce 1992 jsem díky své známé zašel do skupiny mladých lidí. Tyto hovořili o Ježíši Kristu. Hovořili celkem zapáleně, tak jsem to také zkusil, se pomodlit. A světě div se, pocítil jsem vůni tohoto "ostrova". Snad tehdy jsem si začal uvědomovat, že jsem na lodi, která může mířit dobrým směrem. Když jsem tu modlitbu později opakoval, opakovaly se i tyto zážitky a světe div se opět, já ucítil pod nohama ostrov. To už jsem tak nějak klopýtal a snad to mohu nazvat "náboženský život". Časem jsem zkoumal jeho pravost, a hledal pravidla existenci toho ostrova. Zjistil jsem, že to vše nějak souvisí s Ježíšem Kristem. Ačkoli jsem ho nikdy neviděl, cítil jsem, že musí někde být.

Když prožijeme, že nás má někdo rád, zanechá to v nás silný dojem. Nevím, zda bude dost odvážné tvrdit, že nejkrásnější. Začneme si dotyčného žádat. Láska nás nutí k činu. Je přirozené chtít se uchýlit do stínu toho, který miluje. Zůstat v něm, a nasytit se láskou. Poté zase vyrazíme na pouť našeho života silnější. V partnerských vztazích tak partner zůstává u svého partnera, přítel najde skvělý přátelský vztah k příteli, ( a světe promiň) osel zůstává u svého pána. Láska je velice silný motivační prvek v našem životě, ovlivňuje naši věrnost, rozhodování, řídí emoce, dává vhled na celkovou orientaci.

Pokoj v srdci a láska dnes? Nevím... Dítě velice záhy ztratí rodičovské zázemí, které mělo. Octne se ve vlnách života. Z mateřského stínu se dostane na poušť, kde je jeho potenciál (lidské postoje, morální hodnoty, a láska) vysušen horkem světa. Případně se jeho lidská duše dostane do bahna, kde se nasaje jakousi směsí názorů, postojů, emocí. Tato směs není schopna dát opravdový život. Nasávat budeme tehdy, pokud nebudeme nasátí. Unavení budeme tehdy, pokud nebudeme mít ostrovy. Vodu a ostrovy nebudeme mít tehdy, pakliže nebudeme volat k tomu, který je dává.

Zdá se, že pokud budeme mít toho, který miluje, bude mít z poloviny vyhráno. Bez ostrovů se námořníci unaví a bude všem hrozit utonutí, bez majitele zůstane předmět ležet v bahně a nikdo ho nezvedne.


Dnes je rok 2019.
Do minulého roku se mi zdálo, že je absence lásky. Někdo lásku mohl zažít více, někdo méně. Připadá mi, že lidská duše je jako houba, která se nasaje a poté poskytuje vlhkost tomu, kdo ji potřebuje. Asi tak nějak můžeme milovat. Aby jsme mohli milovat, potřebujeme být milováni.
Více ne jindy si dnes uvědomuji pravdivost verše bible: "Láska, která vyplývá ze skutečnosti, že on napřed miloval nás".

A tak bych své pojednání ukončil tím, co jsem začal. Svůj život můžeme postavit radách druhých, radách literatury, své horlivosti v hledání lásky. Pokud bych ti mohl poradit já, jaký začátek si zvolit, zkus Krista (zdá se, že ho Bůh povolal jako chléb pokrmu pro slabé, jako bohatsví pro chudé, sílu znavené, pití pro vyprahlé, lásku pro nemilované, cestu pro slepé, a chuť pro nemotivované).

Ke svému čistému svědomí musím říci, že tajemství víry v Krista je poklad schovaný v poli. Nalézti poklad je věc toho, jenž poslouchá. Úkol vypravěče je o pokladu vyprávět. Ten svůj poklad schoval a pokud ho koupí, koupí ho i s polem, aby na poklad neupozornil. Tvůj úkol je poklad nalézt, a více již nic ...

S pozdravem autor ...




Láska
Trochu sentimentální, abstraktní téma. Nevím, zda se v něm vyznám. Pokud někdo píše o lásce, většinou hovoří, že je to jedno z nejdůležitějších témat života... Dnešní doba je tak nějak rychlá, klade na život nároky, a silné tempo. Náš život můžeme připodobnit lodi, která se potácí uprostřed bouřlivého oceánu, a hledá naději ... náhle najde ostrov. Nemohu říci, že jsem zažil bouři života, spíše neklidné vlny. Ale když jsem jako kapitán svého života brázdil vodami, tak nějak jsem věřil, že ostrov existuje. Ačkoliv moje představy byly velmi nejasné.

První informace o ostrově jsem zaslechl, když jsem v roce 1992 díky své milé navštívil skupinu věřících křesťanů. Když jsem v pokoji "zašel" s modlitbou k Ježíši Kristu a zažil první závan větru z ostrova. Když jsem modlitbu později opakoval, opakovaly se i ty vůně větru z ostrova, tím začal můj náboženský život. Časem jsem zkoumal pravost této mé víry, zkoumal toho, ke kterému se upínal zrak mé víry. A ačkoli jsem ho neviděl, měl jsem informaci, že jsem informaci, že je za tyto chvíle zodpovědný.

Když prožijeme, že nás má někdo rád, zanechá to v nás silný dojem. A přáli bychom si možná, aby navěky. S láskou to začíná tak, že začneme o dotyčném přemýšlet. Někdy nás láska nutí k činu. Je přirozené chtít se uchýlit do stínu toho, který miluje. Zůstat u něho (v něm), a nasytit se láskou. Přejme si být silní tak, abychom byli na pouťi našeho života dostatečně silní.

Nedivím se, že v dnešním světě není jednoduché věřit. Jsme materialisté a hledíme na viditelné. Víra křesťanská říká: Mesiáš (Kristus) přišel a dal sám sebe za nás, aby mohl být s námi. Něco co není vidět. Něco jako když si muž zamiluje ženu, a zaplatí za ni věno - a ono je nejdražší. Při podrobném zkoumání této zprávy vidíme Ježíše, který nechává prolévat svou krev, která má moc zaplatit za naše hříchy... Možná by tě čtenáři napadlo: "Jak to víš?". Právě tím příběhem o ostrově. Ke svému čistému svědomí musím říci, že tajemství víry v Krista je poklad schovaný v poli. Když schovaný, vedou k němu jen indicie. Nalézti poklad je věc toho, jenž poslouchá. Ani ostrov není často vidět, je jen možné cítit z něho závan. Úkol vypravěče je o pokladu vyprávět, úkol jiných je poklad nalézt, jen tak si k němu zapamatuješ cestu ...

Svůj život můžeme postavit na radách druhých, radách literatury, své horlivosti, a mnohém dalším. Pokud bych ti mohl poradit já, jaký začátek si zvolit, zkus Ježíše Krista (zdá se, že ho Bůh povolal jako chléb pokrmu pro slabé, jako bohatství pro chudé, sílu znavené, pití pro vyprahlé, lásku pro nemilované, cestu pro slepé, a chuť pro nemotivované).


S pozdravem autor




Pěkné manželství
Měl jsem dobře placenou práci a rodinu. Žil jsem se ženou 25 let. Mohu říci, že to byl to požehnaný naplněný čas. Romanticky bych ho nazval "čas lásky".
Jak jsem se rozvedl? To bylo na základě oboustranné domluvy. Po 25 letech došlo k ochlazení vztahů. Ona do práce, já do práce. Každý na 12 hodin. Tak jsme se dohodli na rozvodu. Manželka poté odešla do pronájmu s jednou dcerou. Já zůstal s další dcerou.
Po rozvodu jsem pracoval dál. Jenže po roce mne propustili kůli snižování stavu. To už jsem byl v bytě sám. Prodal jsem družstevní byt, zaplatil manželce na 5 let alimenty. Šel jsem na pronájem. Když mi skončila podpora v nezaměstnanosti, nebyl jsem schopen platit nájem.
Dostal jsem se na ulici, zde jsem byl 5 let. Poté jsem se dostal na Azylový dům. (03/2018)




Jeden byt v Praze
To je můj příběh, ale syn tomu nedal název

Jeden pitomej byt v Praze, tam nebyla elektrika, teplá voda, svítili jsme svíčkama... Před pár lety. V tom bytě nebyla elektrika. Ale o tom to není. A vedle ... bydlela jedna paní, ta paní - bylo jí přes 80 let. Ta zjistila, že tam jsme sousedi. Tam také probíjela vana. Paní měla velký budík. 4x za den chodila za mnou a bouchala na dveře. Tak 4x za den za mnou chodila a bouchala a kontrolovala čas, zda je budík dobře nastaven.
Měla slepého syna. On se oženil, vzal si stejně handicapovanou manželku. Oba dva chodili o slepeckých holích. Paní mi dávala knížky, at tak jsem je četla. Zajímavé je, jak se o ní její syn staral spolu s manželkou. Ta manželka se o ní starala, i slepý syn. Nevím jak to dělal.
Můj známý jednou tam v tom provizoriu šel do sklepa. Dělal tam něco s uhlím. A ten pán tam přišel a říkal, proč si nerozsvítíte?
Syn nosil uhlí, svítit nemusel, a staral se o maminku. Nemohu na ni zapomenou. Vždy mi říkala: "Můžete mi říci, kolik je hodin?" Slepý syn se svou ženou se staral o svou mámu. Bylo jí přes osmdestát let... "On přijde, on přjjde.", vždycky říkala.
Byl to jediný syn. Měla spoustu sešitů. Jeho slepá manželka uvařila. Oni to nosily domů, a znova přišly. Tak to byla paní Rejsková...., co .. oni mně vaří....

O tý paní nahoře, sem ti to říkala. Šla s kladívkem na policajta ... v kombiné.




Video na Youtube
film





Video na Youtube
film