Stránky bez přístřeší                


 Zpět     

Napíši článek  



Po dlouhé době se opět vracím na tyto stránky. K tématu lidí bez domova. Samotný název osob lidí bez domova nás vzdělává. Jak? S vysokým IQ možná nevíme, ale dejme tento příklad dětem. Sdělí nám bez meškání: „osoby bez domova jsou typické tím, že nemají domov.“ No hurá! A je to tu.

Osoby bez domova opravdu nemají domov. Myslí si to děti, myslíme si to už i my, ale systém státní správy, ten na to ještě nepřišel! A zřejmě nepřijde. Proč? Z pohled lidského je snad jaksi celý systém stavěn – strukturovaně. Systém jim dal totiž bydliště – BYDLIŠTĚ. Zpravidla na místním obecním úřadě, kde se dotyčný dostal na ulici. Úřad ho zrušil v místě původního bydlení, a přesunul na úřad.

Ačkoliv z hlediska politiky tam místo bydlení mají (platí poplatky odpadů, státní správa místo uznává z hlediska korespondence, soudních rozhodnutí, a jiné) Přesto zde bydlet nemohou - nemohou si odpočinout, ani uvařit oběd, vyspat. Státní zpráva to má jasné, bydlení mají. Nemusel by to být problém, kdyby se naše politika nechovala k tomuto virtuálnímu bydlení jako k faktickému bydlení.

Může tento problém nastat? Může. Například, když státní správa a samospráva začne přidělovat finance místní organizacím prostřednictvím místních úřadů. Obce si mohou říci: „Kteří lidé bez domova jsou naši, a kteří ne? Jedni jsou od nás … „z města“ a jiní od jinud“. A může se ozvat: "Ty naše rodné podpoříme, ty cizí ne." Tu zřejmě nastane problém.

Představte si, že přijdete o střechu nad hlavou a nebude se mít kam vrátit? Je vám jedno, v jakém "městě" bydlíte. Možná se spíše hůře cítíte ve svém, neboť budete svou bídu ukazovat lidem známým. A co hůře, oni znají vás a sledují vaše počínání. Tak je možná lépe přejít do města, kde se nabízí pomoc anonymní, a kde máte naději, že začnete znovu. A to se zřejmě děje. Mnoho osob z míst svých pádů odchází, a zůstávají tam, kde je jim lépe.

Jenže systém, vidí ve virtuálním bydlišti „faktické“, toto nechápe. Ti naši, a ti jiní. Jsou snad ani ti naši opravdu naší? Pomohli jsme jim na ulici, sdíleli s nimi jejich utrpení? Pomáhali jsme ji osobně, aby nepadli? Čím dokážeme, že jsou tedy "naši"? Může nastat pokušení orientovat se podle nesprávně nastavených názvů. Pokud bychom to učinil v případě "virtuálního" bydliště, zamítneme i bezdomovectví a solidaritu. Tím nepřijdeme na to, jak pomáhat prakticky. Zda a jak se mám bude dařit bořit své předsudkové bariéry, bude záležet již na nás.

Tento článek píši ze smutku. Mnozí si možná myslíme, že pomocí kontroly, a lépe zpracovaného systému zefektivníme sociální práci, a dostane se nám pochvaly. Opak bude pravdou. Pochvalu nám může dát jen ten, kdo vše svým slovem stvořil, a který stvořil i povinnost solidarity. Pokud stále ještě některé věci nevíme, zeptejme se ... dětí.


reagovat     editovat     smazat



Reakce:
0