ZÁKLADNÍ INFORMACE...
Nacházíte se na stránkách, pojednávající o problematice bezdomovectví. První setkání s těmito lidmi v nás může zanechat jisté pochybnosti. Vypovídá nám často o špatném hygienickém stavu těchto lidí, a téměř nulových podmínkách pro přežití. Pokud můžeme později, na základě našeho setkání, o těchto lidech hovořit, pamatujeme si zejména negativní znaky, třeba špínu a nevhodné chování. Pozitivní zkušenosti s těmito lidmi vlastně nemáme. Kéž informace na těchto webových stránkách pomůže reálnému pohledu na osoby bez domova.
Lidé jsou různí. Odlišný je vzhled, charakterové vlastnosti, i okolnosti, v nichž se nachází. Někdo se s problémy dokáže vypořádat hned, někdo ani neví, že je v problémech, a jiné sráží těžkosti neustále na kolena. Lidi bez domova srazí bezdomovectví většinou na ta kolena. Možná jsme slyšeli, že lidé bez domova mají často přívlastek nepřizpůsobiví. Domnívám se, že tento přívlastek vystihuje vyjadřuje názor těch, kteří již vyčerpali všechny možnosti pomoci těmto lidem, a nepodařilo se jim situaci bezdomovců změnit. Například, když osoba na danou pomoc nereaguje správným způsobem (zde očekávaným, požadovaným). Po veškeré dlouhodobé vyčerpané pomoci se jeho životní situace nelepší...
V roce 2024 se situace mezi lidmi bez domova mnění. Osoby bez domova se stávají senioři. Vzhledem k existencím některý realitních kanceláří, kteří nejsou schopni vést ekonomické vyrovnání se starými uživateli bytů, kteří vzhledem ke svému stáří nejsou schopni platit (nebo nemají motivaci), se dostávají na ulici obyvatelé měst i okolo 60 a více let.
Jak je na to možné se koukat. Když už se to stane, a muž se na ulici ocitne, není možné včas . Příběh dotyčné osoby není často černobílý (možná alkohol, špatní sousedé, ale také si to osoba přála /žena umřela, truchlil a ocitl se na ulici/.
Problé je v tom, že těchto osob přibývá. Dotyčné osobně město zajistí provizorní bydlení /v Azylové domě/, ale politika to chabá. Možná začínám pochybovat i o dnešní době. Děmokraci mám rád, protože umožnila více církevních aktivit. Ale přemýšlím o tom, že toto by se za totality snad nestalo? ... Jeden byt v Praze
To je můj příběh, ale syn tomu nedal název
Jeden pitomej byt v Praze, tam nebyla elektrika, teplá voda, svítili jsme svíčkama... Před pár lety. V tom bytě nebyla elektrika. Ale o tom to není. A vedle ... bydlela jedna paní, ta paní - bylo jí přes 80 let. Ta zjistila, že tam jsme sousedi. Tam také probíjela vana. Paní měla velký budík. 4x za den chodila za mnou a bouchala na dveře. Tak 4x za den za mnou chodila a bouchala a kontrolovala čas, zda je budík dobře nastaven.
Měla slepého syna. On se oženil, vzal si stejně handicapovanou manželku. Oba dva chodili o slepeckých holích. Paní mi dávala knížky, at tak jsem je četla. Zajímavé je, jak se o ní její syn staral spolu s manželkou. Ta manželka se o ní starala, i slepý syn. Nevím jak to dělal.
Můj známý jednou tam v tom provizoriu šel do sklepa. Dělal tam něco s uhlím. A ten pán tam přišel a říkal, proč si nerozsvítíte?
Syn nosil uhlí, svítit nemusel, a staral se o maminku. Nemohu na ni zapomenou. Vždy mi říkala: "Můžete mi říci, kolik je hodin?" Slepý syn se svou ženou se staral o svou mámu. Bylo jí přes osmdestát let... "On přijde, on přjjde.", vždycky říkala.
Byl to jediný syn. Měla spoustu sešitů. Jeho slepá manželka uvařila. Oni to nosily domů, a znova přišly. Tak to byla paní Rejsková...., co .. oni mně vaří....
O tý paní nahoře, sem ti to říkala. Šla s kladívkem na policajta ... v kombiné. Můj příběh
Narodil jsem se ve městě "železa" v roce 1973. Moje maminka se jmenovala Kristýna, pracovala jako kuchařka v Mateřské školce. Můj otec se jmenoval Karel, pracoval jako slévač v železárnách. Po vychození 8. leté školy v Třinci jsem nastoupil na Střední odborné učiliště Kanada. To jsem absolvoval jako průměrný žák coby zedník. Poté jsem nastoupil do podniku městských železáren a zde jsem pracoval 16. let. V roce 1992 jsem se oženil. Narodil se mi syn. V roce 2002 mne soud rozvedl a já zůstal v bytě od podniku. Tou dobou jsem pracoval na sekci D5 v hlavním městském podniku. Tou dobou byla sekce již soukromá. Začal jsem navštěvovat noční podniky. Ráno jsem nebyl schopen jít do práce. Když se to opakovalo zhruba třikrát, dostal jsem výpověď. Ocitl jsem se na sociálních dávkách, bylo mi to ale jedno. Neplatil jsem byt a přišel jsem o něj. Dostal jsem termín k vystěhování. Jelikož jsem neměl kam jít, šel jsem na noclehárnu. Ocitl jsem se na azylovém domě. Zde jsem 6 let. Nejvíce ze všeho si přeji mít opět svůj byt a rodinu. Z ohledem zpátky hodnotím to, co mne potkalo, jako špatné. Přeji vám všem, ať žijete, ať máte hezkou rodinu a práci.
Karel, 40 let 1.1.2011 Mamince
Milovaná autorka starších příběhů odešla ke mne 27. listopadu 2023. Její odchod mne bolí. Jedno vím, odnesla si sebou moc příběhů. Mnoho milovala. Naposledy se rozhodly s přítelem žít spolu a snášet krizi života. Společeně tak prožily cca 20 let příběhů. Prošli po české zemi. Bydleli v domečku, nájmu i ve svém bytě v osobním vlastnictví. Její život byl plný. O to více mne bolí, že šla domů. A o to více, že utíkala za mým tatínkem. Tak moc spěchala a asi neměla pro co žít. Mnoho příběhů mne neřekla. Věděla, že to pro mne již není podstatné. Bylo to její bohatství, které předala svému Pánu. A věřím, že se setkala se svými blízkými, a je šťastná. Tolik o autorce příběhů "Jeden byt v Praze".
Jednou mi vypravovala o konci druhé světové války. Holky (tehdá moje babička, a maminčina teta Evža) vítali ruské vojáky v Ústí nad Labem. Přijely tanky a holky neměly co na práci, tak se na těch tancích svezly do Prahy. A ještě jiné příběhy. Ale vždy je vyprávěla tak vesele, že mi utekly podrobnosti. A tak to má asi být.
Poklad zůstane zachován. KM. 
Video na Youtube
Seznamka
