ZÁKLADNÍ INFORMACE...
Nacházíte se na stránkách, pojednávající o problematice bezdomovectví. První setkání s těmito lidmi v nás může zanechat jisté pochybnosti. Vypovídá nám často o špatném hygienickém stavu těchto lidí, a téměř nulových podmínkách pro přežití. Pokud můžeme později, na základě našeho setkání, o těchto lidech hovořit, pamatujeme si zejména negativní znaky, třeba špínu a nevhodné chování. Pozitivní zkušenosti s těmito lidmi vlastně nemáme. Kéž informace na těchto webových stránkách pomůže reálnému pohledu na osoby bez domova.
Lidé jsou různí. Odlišný je vzhled, charakterové vlastnosti, i okolnosti, v nichž se nachází. Někdo se s problémy dokáže vypořádat hned, někdo ani neví, že je v problémech, a jiné sráží těžkosti neustále na kolena. Lidi bez domova srazí bezdomovectví většinou na ta kolena. Možná jsme slyšeli, že lidé bez domova mají často přívlastek nepřizpůsobiví. Domnívám se, že tento přívlastek vystihuje vyjadřuje názor těch, kteří již vyčerpali všechny možnosti pomoci těmto lidem, a nepodařilo se jim situaci bezdomovců změnit. Například, když osoba na danou pomoc nereaguje správným způsobem (zde očekávaným, požadovaným). Po veškeré dlouhodobé vyčerpané pomoci se jeho životní situace nelepší...
... osoba bez domova, kráčí si to po sídlišti. Známe ho už 2 roky. Jako člověk bez přístřeští trpí mlčky u vchodu do Billy. Víme, že to není jednouduché, tak mu občas něco koupím k pití.
Nedávno jsem ho viděl na sídlišti. Sám tímto sídlištěm nerad chodím. Odpoledne se to tu již hemží skupinkami dospívajících vesele se bavících, někdy nahlas za hranou. Nemám to rád, chce to dávku odvahy, tudy projít. Nedávno jsem ho zde viděl. Všichni ho známe. Není přehlédnutelný. Musím myslet na to, že je na očím i těmto dospívajícím. Každý z těchto dospívajících si ho všimne. Myslím, že je nutí vidět sociální bídu, možnou normalitu života - pro některé. Možná si tito dospívající řeknou: " ... je to škoda", nebo: " ... nebudeme se ho všímat", nebo si prostě řeknou, že se jich to netýká. Ale - ale, je to služba - vskutku sociální. Dělám sociální službu již několik let. Snažím se ovlivnit lidi kolem mne. Ale práce má hranice v kanceláři sociálního pracovníka, a 10 metrů od ní. Pak končí, a já jdu domů. Věnuji se rodině, kterou ještě mohu ovlivnit. Pustím si televizi, sednu k PC a čtu. Odpočinu, a druhý den jdu znovu do práce. Tohle je jiné. Dotyčný působí ve společnosti každý den - bez soukromí, bez financí, je zjevně čistý, slušný, nekleje, jen se jeví zarmoucený, lidem na očích, ovlivní jejich myšlení více, než sociální pracovník. ... Láska
Trochu sentimentální, abstraktní téma. Nevím, zda se v něm vyznám. Z křesťanských kruhů jsem slyšel, že je to jedno z nejdůležitějších témat... Ale abych s k tomuto názoru naklonil, zdá se, že musím projít životní změnou. Nejprve kamarády, pak partnera, a hle je tu Ježíš. Najednou protivenství a práce. ... dnešní doba je tak nějak rychlá, klade na život nároky. Chce po nás silné tempo.
Náš život můžeme připodobnit lodi, která se potácí uprostřed bouřlivého oceánu, a hledá přístav ... náhle ho najde. Trochu jsem to zažil. Bouřlivé vlny. A když jsem jako kapitán svého života hledal přístav, nacházel jsem pomoc ve víře od Ježíše.
Jedno z hlavních setkání s ním jsem zažil v roce 1992, díky své milé jsem navštívil skupinu věřících křesťanů. Když pak v pokoji "zašel" s modlitbou k Ježíši Kristu, zažil první pokoj - závan větru z přístavu. Přijal jsem to jako "lásku" od něj. Když jsem modlitbu později opakoval, opakovaly se i ty zážitky, tím začal můj náboženský život.
Když prožijeme, že nás má někdo rád, zanechá to v nás silný dojem. A přáli bychom si možná, aby navěky. Přemýšlíme o tom, vyprávíme, děláme pokusy. Když opustíme, zjistíme chybu a vracíme se. Když zapomínáme, je to to samé. Když selháváme, přejeme si být silní tak, abychom mu prokázali věrnost.
Jak k lásce, hovořím o lásce z víry. Věříme, že nás má někdo rád. No a je v dnešní době možné jednoduše věřit? Nejsme materialisté? Nehledíme na viditelné? Jak na to? No takový pěkný návod je například "Nový zákon" - Bible. Víra křesťanská říká: Ježíš (Kristus) přišel a dal sám sebe za nás. Muž si muž zamiluje ženu, a zaplatí za ni drahé věno, no a je jeho. Při podrobném zkoumání této zprávy vidíme Ježíše, který za lidi platí životem. Jsme jeho... To co nás napadne: "Jak to víš?" No asi těmi zážitky těch drobný přístavů.
S pozdravem autor
Jeden byt v Praze
To je můj příběh, ale syn tomu nedal název
Jeden pitomej byt v Praze, tam nebyla elektrika, teplá voda, svítili jsme svíčkama... Před pár lety. V tom bytě nebyla elektrika. Ale o tom to není. A vedle ... bydlela jedna paní, ta paní - bylo jí přes 80 let. Ta zjistila, že tam jsme sousedi. Tam také probíjela vana. Paní měla velký budík. 4x za den chodila za mnou a bouchala na dveře. Tak 4x za den za mnou chodila a bouchala a kontrolovala čas, zda je budík dobře nastaven.
Měla slepého syna. On se oženil, vzal si stejně handicapovanou manželku. Oba dva chodili o slepeckých holích. Paní mi dávala knížky, at tak jsem je četla. Zajímavé je, jak se o ní její syn staral spolu s manželkou. Ta manželka se o ní starala, i slepý syn. Nevím jak to dělal.
Můj známý jednou tam v tom provizoriu šel do sklepa. Dělal tam něco s uhlím. A ten pán tam přišel a říkal, proč si nerozsvítíte?
Syn nosil uhlí, svítit nemusel, a staral se o maminku. Nemohu na ni zapomenou. Vždy mi říkala: "Můžete mi říci, kolik je hodin?" Slepý syn se svou ženou se staral o svou mámu. Bylo jí přes osmdestát let... "On přijde, on přjjde.", vždycky říkala.
Byl to jediný syn. Měla spoustu sešitů. Jeho slepá manželka uvařila. Oni to nosily domů, a znova přišly. Tak to byla paní Rejsková...., co .. oni mně vaří....
O tý paní nahoře, sem ti to říkala. Šla s kladívkem na policajta ... v kombiné. Můj příběh
Narodil jsem se ve městě "železa" v roce 1973. Moje maminka se jmenovala Kristýna, pracovala jako kuchařka v Mateřské školce. Můj otec se jmenoval Karel, pracoval jako slévač v železárnách. Po vychození 8. leté školy v Třinci jsem nastoupil na Střední odborné učiliště Kanada. To jsem absolvoval jako průměrný žák coby zedník. Poté jsem nastoupil do podniku městských železáren a zde jsem pracoval 16. let. V roce 1992 jsem se oženil. Narodil se mi syn. V roce 2002 mne soud rozvedl a já zůstal v bytě od podniku. Tou dobou jsem pracoval na sekci D5 v hlavním městském podniku. Tou dobou byla sekce již soukromá. Začal jsem navštěvovat noční podniky. Ráno jsem nebyl schopen jít do práce. Když se to opakovalo zhruba třikrát, dostal jsem výpověď. Ocitl jsem se na sociálních dávkách, bylo mi to ale jedno. Neplatil jsem byt a přišel jsem o něj. Dostal jsem termín k vystěhování. Jelikož jsem neměl kam jít, šel jsem na noclehárnu. Ocitl jsem se na azylovém domě. Zde jsem 6 let. Nejvíce ze všeho si přeji mít opět svůj byt a rodinu. Z ohledem zpátky hodnotím to, co mne potkalo, jako špatné. Přeji vám všem, ať žijete, ať máte hezkou rodinu a práci.
Karel, 40 let 1.1.2011 
Video na Youtube
Ukrajina
